Toto je příběh, který slýchám v různých obměnách opakovaně: „V dětství jsem chodila na kurzy plavání. Nejdřív jsem se tam
těšila, plavání mi šlo a bavilo mě. Všechno bylo fajn, až do doby, kdy jsem jednou nechtěla skočit šipku, protože jsem se bála, nešel mi nový styl plavání, nový cvik, byla jsem unavená nebo něco jiného, a sportovně založený trenér mě proti mojí vůli shodil do vody, odstrčil od břehu, když jsem se chtěla chytit… atd. Je to již několik desítek let, od té doby mám problém ponořit hlavu do vody, bojím se vody, bojím se zanořit hlavu pod hladinu, nedokážu se uvolnit a užít si plavání.“
Podobná slova slýchám často před první návštěvou WATSU nebo na začátku první terapie.
Nechci tady teď polemizovat o metodách výuky plavání v minulém století. Zážitek s topením se mohl stát i kdekoli jinde, třeba na dovolené nebo v rybníku za vesnicí. Výsledek je stejný: strach z vody, strach ponořit hlavu, úzkost. Toto trauma je zapsané v těle. Můžeme si o tom povídat, jak chceme, tělo ví své – ve vodě není bezpečno. Řečmi ho nepřesvědčíme. S tělem je potřeba komunikovat tělesně, fyzicky.
WATSU se odehrává v klidném a bezpečném prostředí teplého bazénu a s citlivým přístupem terapeuta. Postupně dochází ke zklidnění nervového systému a k novému zážitku s vodou. Systém klienta získá novou zkušenost – ve vodě je možné cítit se BEZPEČNĚ a pohodlně. Dochází k přepisu informace na úrovni těla.
Jednoduše řečeno, vlídná a laskavá péče v klidném prostředí teplého bazénu dokáže zázraky.
Zpravidla již během první společné hodiny dochází k zanoření pod hladinu. A na konci první hodiny slýchám, že klientka ani netušila, že být pod hladinou vody je tak příjemné. Po několika návštěvách WATSU strach z velké části nebo zcela vymizí. A postupně se tato změna začne odrážet i v běžném životě. Je v něm méně strachu, více důvěry, plynutí, klidu.
Už jste vyzkoušeli WATSU na vlastní kůži? Domluvte si svůj další termín, poslední dobou se mi řádky v kalendáři velice rychle plní. 😊